Signálkou Chebskou pahorkatinou a Dyleňským lesem


pokračování nekonečné pěší cesty zimním pohraničím, s bivaky, cestou necestou, po zapomenutých koutech našich krásných Sudet..

Termín: 19.-21.12.2008

Trasa celkem 55 km,
dva bivaky v místě nazvavém Šlingova mýť a úpatí Dyleňe

Itinerář dopravy:

Autem Neratovice – Praha – Plzeň - Planá – Broumov 195 km cca 3 hodiny cesty, odjezd tedy v pátek 19.12.2008 s rezervou v 10.00. Jedno auto necháme v Broumově, neb v neděli není spojení, případně ostatní to mohou nechat v Plané např. u nádraží. Zpět pojedeme Z Broumova, řidiče co nechají auta v Plané, tam nějak dopravíme.
Tak zněl plán. Nakonec však postačuje jedno auto ve kterém posádka ve složení Pavel Zatřepálek, Jiří Bureš, Martin Mikyska a já vyráží k Dyleňskému lesu.

Fotoreportáž:

Fotoalbum s 60 snímky k nahlédnutí zde

Mapy:

Ašsko a Chebsko č.1, KČT, 4 vydání 2004 1:50 000
Slavkovský les a Mariánské lázně č.2, KČT, 4 vydání 1:50 000
Český Les sever č.28, KČT, 3 vydání 2004 1:50 000

GPS souřadnice:
ve formátu MapSource Garmin GPS (*.gbd soubor) nebo Google Earth (*.kmz soubor)
Profil trasy

Trasa pátek 19.12.2008

Cheb, nám. – Skalka sídliště 1,5 – Myslivna 2,5 – Svatá Anna 5,5 – Zelená hora 6,5 – Horní Hraničná 8 – Šlingova mýť 11
Celkem za den 11 km

Místopis:

Horní Pelhřimov (Ober Pilmersreuth)
Horní Pelhřimov stával 4 km od Chebu na jv. úbočí Zelené Hory. Šlo o menší ves ve které žilo před válkou asi 130 německých obyvatel. Ti byli r. 1945 odsunuti, v 50. letech potkal ves ležící v blízkosti hraničního pásma stejný osud jako většinu jiných v okolí, tj. demolice.

Vesnice vznikla asi ve 14. století současně se zdejší tvrzí. Ta byla v 18. století přestavěna na barokní zámek, obývaný až do r. 1945. Ten byl pak spolu se vsí opuštěn, podle dostupných údajů ještě v 70. letech stál, dnes po něm nejsou stopy.

Ze vsi zůstal stát jediný dům na jejím východním okraji při odbočce na vrchol Zelené Hory, po roce 1990 upravovaný. Z ostatní zástavby která se rozkládala při silničce směrem na Hraničnou zůstaly jen stopy základů, zarostlé hustou vegetací.
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2579

 

Kostel sv. Anny

Na návrší severně nad vsí (úbočí Zelené Hory) jsou zbytky poutního areálu s kostelem sv. Anny. Již v 16. století zde stála kaple, rozšířená v 18. století na barokní kostelík. Ten byl až do roku 1945 významným poutním místem Chebska. Kromě kostela zde byly rovněž fara, škola a hřbitov. Po roce 1945 byly kostel i ostatní stavby zplundrovány armádou a vandaly, nakonec počátkem 60. let zbořeny (existují fotografie devastovaných staveb i demolice kostela z 50.-60. let). Místo je dnes přístupné silničkou od vsi směrem na Zelenou Horu, zde je pod dvěma mohutnými lipami pomník obětem 1. světové války obnovený po roce 1990 a dnes také připomínající zánik kostela. Za ním vpravo stával kostel, dnes výrazná hromada sutin zarostlá hustými křovisky, vlevo přes cestu místo kde bývala škola, nyní pietně upraveno, byl zde vztyčen dřevěný kříž a umístěny náhrobky nalezené na zničeném hřbitově. Z návrší je krásný rozhled k východu na celou Chebskou pánev.

Poutní kostel sv. Anny byl postaven v r. 1518 původně jako pozdně gotická kaple. K rozšíření a vyzdobení došlo v letech 1561 a 1691. Kostel byl jednolodní čtvercová stavba s gotickou věží (dole hranolová nahoře polygonální) na jižní straně a s trojboce uzavřeným presbytářem. Loď byla kryta plochým stropem, triumfální oblouk byl hrotitý, profilovaný presbytář krytý neckovou klenbou s freskami P. Marie a čtyř církevních otců z poloviny 18. století. V západní části stála dřevěná kruchta na dvou sloupech. Hlavní oltář a kazatelna pocházely z r. 1691, dva boční oltáře z doby po r. 1700. Po jižní straně kostela stávala kaple Kalvarie, která byla zničena již před r. 1957. Ke kostelu náležela barokní jednopodlažní fara s hospitálem z r. 1716
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3719

Zelená hora 687,4 m n.m

Zelená hora je v podstatě jen malá vyvýšenina, a dříve se jmenovala Annenberg. Jak už to tak bývá, i k tomuto místu se váže lidová pověst – Kdysi žil na vrchu Kappel pán modré krve se svojí ženou a třemi dcerami, když dívčiny dorostly, zamilovali se všechny do jednoho mládence urostlé postavy, věku přiměřeného i původu urozeného, ale chrabrý rytíř zvolil raději menší zlo a vydal se na křižáckou výpravu, dívky mu slíbily věrnost až za hrob, což také dokázali tím, že každá z nich postavila klášter – první na kopci Kappel, druhá na Chlumu Svaté Máří a třetí Svatou Annu pod Zelenou horou – praví se také, že na sebe všechny kláštery zároveň viděly. Právě podle posledně jmenovaného kláštera, jehož zarostlé základové zdi stojí dodnes, vznikl původní název vrchu – Annenberg
Zdroj http://home.tiscali.cz/iradio/zelenahora.htm

Zelená Hora
Rozhledna na Zelené hoře u Chebu byla postavená v roce 1909 na místě starší dřevěné věže. 18 metrů vysoká kamenná věž byla od druhé světové války až do pádu komunismu v nepřístupném pohraničním pásmu. Zmizela z map i průvodců, mnozí se domnívali, že byla zbourána a mladší generace o její existenci ani nevěděla. V červnu 2005 byla Bismarckova rozhledna po rekonstrukci znovu zpřístupněna veřejnosti
Zdroj http://ftp.czechtourism.com/133premier/cz/cd/cz/news/news054.htm

Na tomto místě byla dne 23. 8. 1891 zpřístupněna dřevěná vyhlídková věž, vysoká 14 metrů. Stavbu inicioval chebský okrašlovací spolek. V roce 1909 byl objekt pro špatný stav dřevěné konstrukce zbourán. V témže roce byl v Chebu ustanoven výbor pro stavbu rozhledny a 22. 5. 1909 byla vyhlášena v chebských novinách veřejná sbírka. Stavba věže dle návrhu architekta Rolfa Beiera započala již v létě a 3. 10. 1909 byla 18 metrů vysoká kamenná věž slavnostně otevřena.

Stavbu vyhlídkové věže na Zelené hoře podpořila velká část chebských obyvatel. Zásluhy o její výstavbu si však demagogicky přivlastnili radikální němečtí nacionalisté z Všeněmecké strany nazývaní podle svého vůdce Georga von Schönerera schöneriáni. Nechali zhotovit a umístit tajně nad vchodem rozhledny Bismarckovu bustu a ovlivnili i výzdobu věže. Mezi jejich symboly patřily chrpa, runové znaky, dubové ratolesti, pozdravy "Heil", oslavy germánské minulosti, německého lidového hnutí a kultu Bismarcka. Propagovali jako jediné pravé německé náboženství luteránství. Uvnitř věže proto nacházíme například runové nápisy, které obsahují jména mužů ze stavebního výboru, věnování spolků i samotného Schönerera a evangelický symbol velikonočního beránka s křížem a bílým šátkem. Také měli největší zásluhu na jejím přejmenování z původního názvu „Nová rozhledna na Zelené hoře“ na Bismarckovu rozhlednu. Tím se rozhledna zařadila mezi množství jiných památníků věnovaných zakladateli Německé říše Otto von Bismarckovi. (Tyto stavby existovaly na čtyřech kontinentech a 171 z původně 238 postavených věží, rozhleden a sloupů stojí dnes v Německu, Rakousku, Polsku, Rusku, Francii, Chile a také v Česku). Po druhé světové válce až do pádu komunismu se rozhledna ocitla v nepřístupném pohraničním pásmu. Donedávna byla mnohými považována za zbouranou, mladší generace o její existenci ani netušila. V roce 2005 ji nákladem cca 2 milióny Kč město Cheb nechalo zrekonstruovat. Rekonstrukci provedla chebská firma TEREA Cheb s.r.o. Věž byla 12. 6. 2005 znovu zpřístupněna veřejnosti a zařadila se k dalším historickým objektům, které město Cheb vlastní a o které pečuje.
Zdroj http://www.hrady.cz/index.php?OID=2521

Horní Hraničná (Ober Kunreuth)

Horní Hraničná ležela asi 5 km od Chebu na jz. úpatí vrchu Zelená Hora (ves se vždy jmenovala Kunreuth, dnešní jméno vzniklo až po roce 1945). Ves vznikla asi ve 14. století a vždy byla menší osadou. Podle dochovaných pramenů měla obec v roce 1920, 111 obyvatel a 21 domů.

Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno a v 50. letech se osada ocitla v hraničním pásmu (hraniční zátarasy byly v těsné blízkosti), což znamenalo její zánik. V současné době zde je pouze areál bývalých kasáren PS a naproti přes silnici větší zříceniny jednoho, zřejmě staršího domu.

Za Junkersů zde byl v 16. století postaven zajímavý zámek - byla to dvoupatrová stavba se třemi nárožními věžemi ve stylu německé renesance. Objekt byl po válce "využíván" Pohraniční stráží, podle dostupných údajů ještě v 70. letech stál, dnes po něm nejsou ani stopy.

První písemná zmínka o osadě je z roku 1249 a to pod názvem Cunenrute. Oberkunreuth se obec jmenovala od roku 1320. Původně byla majetkem kláštera ve Waldsassenu. Původní gotická tvrz byla roku 1563 přestavěna rodem Junkerů z Chebu, na renesanční zámek. Po roce 1735 se stalo majitelem zámku město Cheb. Asi od roku 1905 zde byla letní dětská ozdravovna. Po 2. světové válce, v padesátých letech užíval zámek útvar pohraniční stráže a to takovým způsobem že v roce 1971 musel být vydán demoliční výměr. Stejný osud postihl i obec, noví osídlenci byli po roce 1950 vystěhováni a vesnice zbourána.

2 km. sev. od Horní Hraničné leží Dolní Hraničná (oddělená žel. tratí od Pomezí) - osada, ač také v těsné blízkosti bývalých zátarasů, kupodivu přežila dobu socialismu bez výraznější újmy a je osídlena dodnes.
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2563

Šlingova Mýť (Schlingelhau)

 V minulosti samostatně stojící výletní restaurace při hranici v soustavě 3 rybníků (2 na bavorské, 1 na české straně - dnes zničen) patřila k obci Háje/Gehaag podobně jako další samoty Grégrův Dvůr/Gregerhof (též Grögerhof), Hechtova Mýť (též Hechtova Mýtina)/Hechthau, Wildenhof a obce Svatý Kříž/Heiligenkreuz a Wies.
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=6003


Trasa sobota 20.12.2008

Šlingova mýť 11 – Nad celnicí Svatý Kříž 13,5 – Krásná Lípa 16 – Starý Hrozňatov, hran.přechod 17,5 - Starý Hrozňatov 19,5 – Kozly 23 – Mýtina 25,5 – Kyselecký hamr 26,5 – Oldřichov 30 – Pod Dylení 31,5
Celkem za den 20,5 km

Slapany (Schloppenhof)

Vesnice se nachází asi 8 km již. od Chebu na levém břehu Odravy poblíž německé hranice. Vesnice vznikla asi ve 14. století. Zůstala poměrně malou vsí ve které ve 30. letech žilo asi 250 německých obyvatel. Význam vsi poněkud vzrostl po vybudování železniční trati Cheb-Waldsassen, kdy ve Slapanech vzniklo nádraží a celnice. Západní část vsi se nazývala Krásná Lípa, tudy vedly za socialismu zátarasy, takže tato část obce zcela zmizela.
Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto a provoz na žel. trati zastaven. V 50. letech se ves ocitla v těsné blízkosti hraničního pásma a zůstala takto izolována až do konce socialismu, několik domů se však zachovalo (také dvě novější bytovky).
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2587

Starý Hrozňatov

Zámek, původně hrad, poprvé zmiňovaný v r. 1217. Na počátku 17. stol., byl hrad renesančně přestavěn. Po vyplenění a vypálení Švédy r. 1647 částečně obnoven v barokním slohu. V r. 1824 hrad přestavěl jeho majitel Jan Nonner na pozdně barokní zámek.

Na místě dnešního zámku v Starém Hrozňatově stával na skále nad potokem hrad, jehož nejstarší částí je dodnes zachovaná okrouhlá románská věž s více než 3 m silnými zdmi o obvodu asi 32 m a stejně vysoká (Černá věž). Druhá věž (Shnilá) byla čtverhranná, hluboko do kály zapuštěná. Hrad Starý Hrozňatov (něm. Altkiensberg) se poprvé uvádí v r. 1217, kdy se v listině o směně statků mezi falckrabím Rabodem a hrabětem Jindřichem z Ortenburku objevuje jako svědek Jindřich z Kinsberku a jeho stejnojmenný syn. Z téhož roku je ve valdsaských análech zápis o tom, že 14. července 1217 zemřel hladem a v jeho věži (podle pověsti to byla Shnilá věž) Hroznata z Teplé, když zde byl uvězněn prý pro nenávist k víře. Ve srovnání s tepelským Hroznatovým životopisem (Vita Beati Hraznatac – Hroznata byl od r. 1201 správcem klášterních statků) ze 13. století jsou zde však některé vážné rozpory: v tomto rukopise není o Starém Hrozňatově ani slova, dále se tam Hroznatovo uvěznění a smrt nespojují s žádnými náboženským motivy (i jeho nepřátelé byli křesťané), nýbrž se spory politickými a hospodářskými (zejména o majetek tepelského kláštera a české hranice), jaké Hroznata prokazatelně měl s Hohenberky z Kynžvartu (a nikoliv s rytíři z Kinsberku – Starého Hrozňatova). Zdá se tedy pravděpodobnější, že Hroznatu přepadli a zajali ze msty právě lidé Hohenberků, kteří jej pak uvěznili na svém hradě Kynžvartě. Jeho záměna s podobně znějícím jménem Kinsberg (Starý Hrozňatov) se do valdsaských letopisů dostala asi omylem písaře v pozdější době.

Už v r. 1233 byl románský hrad Starý Hrozňatov přestavěn na raně gotický. Další zmínka o něm je z r. 1261, kdy se purkrabí z Gery, Plavna a Vejdy vzdali za 1000 hřiven české váhy zastavených hradů v Chebu, Vokově a Starém Hrozňatově. V r. 1315 podléhal hrad přímo králi a spravovali jej rytíři Abraham a Albert ze Sackenu. Další zprávy o Starém Hrozňatově z l. 1310 a 1320 se týkají hlavně desátků chebských měšťanů a johanitů. Starý Hrozňatov se uvádí v listině ze 4. října 1322, jíž římský král Ludvík Bavor zastavil za 20 000 hřiven stříbra Cheb i celé Chebsko českému králi Janu Lucemburskému. Patřil tedy k nejdůležitějším hradům zdejší oblasti, a od r. 1322 byl lénem České koruny. V l. 1342 – 1360 zde vládl jako leník České koruny Arnošt Winkler z Falknova (Sokolova) a v r. 1380 Bohuslav z Hartenberka. R. 1396 jej král Václav IV. propůjčil svému nejvyššímu lovčímu Jindřichu Pluhovi z Rabštejna, který hrad koupil od chebského patricia Petra Rohrera za 1200 zlatých rýnských a 12 kop grošů českých. Po Pluhově smrti (1401) prodala jeho vdova panství městu Chebu. Město Cheb je ale už v r. 1402 prodalo za 1800 zlatých rýnských svým leníkům a měšťanům Vavřinci a Albrechtu Frankegrünerům, kteří zde vládli do r. 1470 (kdy hrad postoupili načas Albertu Sackovi) a pak v l. 1486 – 1506. Frankengrünerové drželi od r. 1440 jako zástavu hrad Hardeck (v Bavorsku) a část vsi Mýtiny, kterou jim postoupil valdsaský klášter. Spolu s Kašparem Junckerem a městem Chebem stáli na straně krále Jiřího z Poděbrad v jeho sporech s papežem Piem II. a uherským králem Matyášem Korvínem. R. 1506 prodali Frankengrünerové Starý Hrozňatov za 3200 zlatých rýnských Kryštofu z Týna, jehož rod zde hospodařil do r. 1603. Pak zde vládli v l. 1603 – 1608 Tennerové. R. 1608 koupil Starý Hrozňatov za 36 000 zlatých rýnských rytíř Kryštof Elbogner ze Schönreldu a Ottengrünu a v jeho rodu se udržel až do r. 1658. Pravděpodobně na počátku 17. století byl hrad renesančně přestavěn.

Koncem třicetileté války, v r. 1647, Švédové hrad, tehdy už dosti zchátralý, vyplenili a vypálili, ale později byl zase částečně obnoven v barokním slohu. V r. 1658 koupili Starý Hrozňatov od pánů ze Schönfeldu a Ottengrünu chebští jezuité. Po zrušení jejich řádu v r. 1773 připadlo panství náboženskému fondu, od něhož jej v r. 1824 koupil pražský měšťan Jan Nonner za 54 605 zlatých. Nonner přestavěl hrad Starý Hrozňatov na pozdně barokní zámek. Ze starého hradu ponechal netknutou jen románskou Černou věž, kdežto druhou hradní věž, Shnilou, která hrozila zřícením, dal snížit na úroveň hradního paláce. Přitom se prý našel starý meč a láhev, které se připisovaly Hroznatovi, a proto byly uloženy v kynžvartském muzeu. Ostatní hradní budovy byly buď od základu přestavěny, nebo nově postaveny. Část hradního příkopu byla zasypána a přeměněna v zahrady.

Nonnerovi dědicové prodali Starý Hrozňatov v r. 1872 Josef u Mindelovi z bavorského Mitterteichu, který dal na zdejším panství vykácet velkou část lesů. Panství tehdy tvořily Starý a Nový Hrozňatov, Dolní Lipina, Nový Drahov a část Kozlů. Pak se majitelé často střídali.
V součastnosti je hrad pod lešením a maskovacími sítěmi. Na stavbě usilovně pracuje asi desítka dělníků z bývalé SSSR. Jak příznačné...
Zdroj http://www.hrady.cz/index.php?OID=379

Kyselecký Hamr (Säuerling)

Asi po 1,5 km přijdeme na turistické rozcestí s přístřeškem u Kyseleckého Hamru. Z rozcestí pak mužeme odbočit po žluté značce k potoku. Hamr u potoka dávno nestojí a pozorné oko turisty najde už jen jeho základy. U můstku pak ještě odbočíme vlevo a po 200m uvidíme altán pramene. Pramen vyvěrá z krystalinických hornin na okraji Chebské pánve, patří však již ke skupině uhličitých vod Mariánských Lázní. Je typickým puklinovým pramenem skrytým v aluviu (nejmladší část čtvrtohor). Voda má nízké pH (4,9) a vysoký obsah CO2, který probublává vodním sloupcem v jímce.
Kyselka je zde jímána poněkud neobvyklým způsobem a to kamenným pažením vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! Obvykle se dříve kyselky jímaly ve vydlabaných kmenech stromů, jako to vidíme často ve Slavkovském lese, nebo se jímaly v dřevěných deskách. Kyselecký pramen je jedinečný tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu. Někteří místní obyvatelé říkají, že minerálka pomáhá léčit žaludeční vředy. Za socializmu se pramen nacházel v hraničním pásmu velmi blízko signálky a mohli ho využívat jen pohraničníci. Po revoluci se pramen snažilo využít sdružení podnikatelů a chtělo pramen stáčet. Kousek za odbočkou, po pravé straně cesty, stojí již zarostlý nedostavěný objekt stáčírny minerální vody. Spory mezi vlastníky sdružení ale zabránily dokončení tohoto projektu. Kolem roku 1996 v Mýtině již investovali miliony na postavení stáčírny. V současnosti je jediným majitelem Pavel Dolejší z Karlových Var, který se v roce 2006 pokusil obnovit povolení pro jímání a stáčení pramene.
Zdroj http://www.kr-karlovarsky.cz/Cyklo/cyklotrasy/Popisy_Cheb/Popis_2129.htm

Oldřichov (Ulrichsgrün)

Vesnice ležela poblíž hranice se SRN na severním úpatí Dyleně. Šlo o nevelkou podhorskou osadu s asi 150 obyvateli, rozloženou podle tzv. Oldřichovské cesty což je silnice vedoucí po severních svazích Dyleně a spojující ves Vysoká s Mýtinou (či spíše byla, nyní je tato stará silnice v některých úsecích neudržovaná a zarostlá neboť průběh komunikací se změnil při budování hraničních zátarasů).
Vesnice zůstala po roce 1945 v podstatě opuštěná a v 50. letech byla demolována kvůli zřízení hraničního pásma. V místě kde stála je dnes jen několik starých ovocných stromů a malé zbytky základů zarostlé vegetací.
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2599

Dyleň 940,3 m n. m

Na svorovém zalesněném Dyleni 940,3 m n.m. se nachází věž, která sloužila vojenským účelům jako radarová stanice, dnes je v soukromém majetku radia Egrensis. Zvláštností této věže bylo, že celá stavba byla provedena bez jediného kousku železa a trámy jsou spojeny šrouby ze silikonu. Věž je obehnána ploty a je hlídána třemi vlčáky a stálou službou
Zdroj http://www.hrady.cz/index.php?OID=1307

Trasa neděle 11.12.2008

Pod Dylení 31,5 – Dyleň 32,5 - Pod Dylení 33,5 – Střed Evropy 35 – Mohelnské pláně 38,5 – Šachta 42,5 – Holina 45 – Kajetánský rybník 48 – Broumov 52,5
Celkem za den 21 km

Střed Evropy

Mitellpunkt Europass – geografický bod vyznačen žulovým pomníkem, datován 1965. Jedna z lokalit považovaných za střed Evropy. Na schématu Evropy na žulovém stole jsou vyznačeny vzdálenosti k nejzazším bodům kontinentu.

Nové Mohelno (Neumugl)

Název obce Mohelno (Mugl) prozrazuje slovanský původ obou obcí – Staré o i Nového Mohelno. Název pochází od českého "mohyla", staročesky “mogyla“ = hrob, násep zeminy nad hrobem. Zajímavé je že německý "Mugl" jde hluboko do minulosti, do doby, kdy se používalo ještě staročeské Mogyla. Jde tedy o velmi starý název v lese z dob ještě před jazykovým přesmykem "g" na "h" (obdobně granica - hranice).

Dnes zcela zaniklá osada se nacházela při hranici se SRN, na svažité louce uprostřed hlubokých lesů na úpatí vrchu Čupřina což je jz. výběžek Dyleně. Nové Mohelno vzniklo v 18. století jako osada lesních dělníků, v roce 1930 tu stálo 23 usedlostí se 109 obyvateli, byla zde též malá kaple. Po roce 1945 již odlehlá osada nebyla osídlena a v 50. letech po vzniku hraničního pásma byla zbořena. Dnes je v prostoru vsi pouze louka zarůstající náletovou vegetací, zástavba zcela zanikla a neexistují ani původní cesty které byly přesunuty a změněny na komunikace sledující pás hraničních zátarasů.
Kdysi měla ves starou dřevěnou kapli sv.Šebastiána. Ta byla v roce 1890 stržena a postavena nová, větší, na půdorysu 7 x 4,5 metru. Vedle kaple byla v roce 1896 postavena škola. Na střeše byla zvonice s malou cibulovitou věžičkou. Kaple byla zasvěcena svatému Šebastiánu. Hlavní ozdobou kaple byla pieta, kterou vytvořil Anton Waller, rodák z Nového Mohelna, který žil později v Düsseldorfu.
Obyvatelé se živili v lesích dřevorubectvím a zpracováváním dřeva. Malé pozemky, které měli pronajaté k obživě, patřili buď knížeti Metternichovi nebo sedlákům ze Starého Mohelna. Jen šest chalupníků vlastnilo pozemky, za které platilo pozemkovou daň, ostatní byli nádeníci a pracovali v panských lesích. Metternichův Novomohelenský revír (Neumugler Revier) měl 748 ha lesů. Větší bažiny se tu nacházely v části Medvědí mýtina (Bärnhau).
Někteří muži pracovali jako lesní dělníci u bavorských fořtů v lesích a několik dalších Mohelenských se živilo přepravou dřeva do Chebu.
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2623
Zdroj http://www.hamelika.cz/obce/nmohelno/nmohelno.htm

Slatina (Lohhäuser)

Slatiny, též uváděné jako Slatina (české jméno místa vzniklo až po roce 1945, dříve Lohhauser), byla osada uprostřed hlubokých hraničních lesů na luční enklávě nad Hamerským potokem, který odsud odtéká k jihu a přes německý Mahring se zanedlouho opět vrací na naše území.

Vznikly v polovině 18. století jako osada lesních dělníků, v roce 1930 tu stálo 22 usedlostí. Po roce 1945 zůstala odlehlá osada nedosídlena, v 50. letech se ocitla v hraničním pásmu a byla zbořena.

Slatiny tvořily usedlosti rozptýlené na louce kterou prochází silnička od Chodovské Huti. Veškerá zástavba je dnes zcela zlikvidována, osadu připomíná pouze několik ovocných stromů a velký žulový balvan při silnici, na němž byla po roce 1990 obnovena pamětní deska obětem 1. světové války, připomínající dnes také zánik osady. Část prostoru osady byla v nedávné době zalesněna.

Okolí Slatin ožilo koncem 70. let 20. století, kdy byla nedaleko otevřena (za přísného dozoru Pohraniční Stráže, šlo o lokalitu uvnitř hraničního pásma) šachta Uranových Dolů Zadní Chodov, tzv. Důl Dyleň. Šachta byla nedlouho po roce 1990 uzavřena a odstraněny i všechny důlní objekty, dnes těžbu připomínají pouze zarůstající haldy hlušiny


Mlýn v Lohhäuseru (Lochmühle) - bývalé č.p. 17 nechal v roce 1838 postavit kníže Windischgrätz – majitel tachovského panství. Budova stávala při samé státní hranici (ve vzdálenosti asi 10 metrů od ní). Až do roku 1884 sloužil též jako pila a hospoda. Při jedné ze zábav v roce 1884 však došlo k požáru, jehož následkem mlýn vyhořel. K obnově došlo za dva roky v r. 1886 o což se zasloužil Fridrich Huber (1861-1940), který se oženil s dcerou místního mlynáře Theresií Lanzendörferovou. Kromě vlastního provozu mlýna se zde též předtavovala hornina dodávaná místní sklářské huti, která v Lohhäuseru existovala až do roku 1888. K definitivnímu zániku mlýna došlo při druhém požáru 31.8.1947. Traduje se (ale jednoznačné důkazy chybějí), že mlýn zapálil jeho poslední odsunutý majitel, který prý z německého území vhodil do mlýna zápalnou láhev.

V současné době jsou patrné pouze zbytky zdiva a dlouhý mlýnský náhon. Několik metrů od trosek stojí obnovený pomník, připomínající tragickou smrt mlynářského synka, vybudovaný v roce 1868
Zdroj http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2615

Rybník Kajetán

Rybník ke sportovnímu rybolovu s chovnými rybami jako je kapr, lín, štika, amur, candát o rozloze 2,29 ha se nachází severně od v obce Broumov

Hamerský potok

Pramení na JV svahu Čupřiny ve výšce 754m n. m. Nad Broumovem ústí zleva ve výšce 535m n. m. do Hamerského potoka říčka Tichá, která před zaústěním protéká kaskádou pstruhových rybníčků a větším rybníkem Farským (3,40 ha).

Na další cestě k východu přibírá Hamerský potok zprava vody Hvozdního (Hvozdného) potoka a zleva Huťského potoka (517m n. m. ). Všechny tři jmenované přítoky Tiché, Hvozdního a Huťského potoka se vlévají do Hamerského potoka velmi blízko Broumova, cca do 1 km.

Však také vody Hamerského potoka byly v minulosti hojně využívány, o čemž svědčí například zřícenina starého hamru v údolí. Tyto stavby, v minulosti na tomto potoce tak četné daly potoku i své jméno.
Zdroj http://www.ou-broumov.cz/?page=pamatky〈=cz

Broumov (Promenhof)

Ves rozložená na návrší nad údolím Hamerského potoka při silnici k hraničnímu přechodu Broumov – Mähring. Západní část Broumova byla před rokem 1945 samostatnou osadou – Nový Heimhausen. Řadí se mezi mladší místa Plánska, neboť první písemná zmínka pochází až z roku 1523, kdy ves náležela mezi tachovská léna. V roce 1614 byl Broumov už jako svobodný statek přikoupen Schirndingery ze Schirndingu k Chodové Plané. V rámci tohoto panství zůstal i za následujících držitelů, Haimhausenů, od roku 1621 a jejich dědiců, Berchem – Haimhausenů, počínaje rokem 1818 až do konce feudalismu. Po 110 letech samosprávy byl Broumov v roce 1960 přičleněn jako osada k Zadnímu Chodovu, posléze v roce 1980 k Chodskému Újezdu. Od roku 1990 má opět vlastní obecní úřad.

Od majitelů Heimhausenů byly ve vsi vystavěny dva zámečky. Patrně starší je Jánský zámeček – Johanneshof, napravo od vjezdu do vsi směrem od Chodové Plané. Druhý, menší zámeček vybudovaný na jižním svahu nad údolím potoka, vděčí za své založení (kolem roku 1750) Zikmundu Heimhausenovi. Tento zámeček sloužil zároveň jako objekt lesního a báňského úřadu v období 18. a 19. stol., kdy byla v okolí Broumova těžena a zpracovávána železná a měděná ruda.

První zmínky o železné huti pocházejí z r. 1749, později byla rozšířena o válcovnu plechu a r. 1841 o drátovnu, která zásobovala svými výrobky nejen Prahu, Plzeň, ale i Polsko a německé trhy. Provoz vysoké pece byl zastaven r. 1867, likvidace drátovny následovala r. 1870. Na tuto průkopnickou činnost dosud upomínají zříceniny starého hamru v údolí i socha sv. Víta – patrona měditepců před zámečkem.

Svojí architekturou osobitý kostelík sv. Anny byl za podpory vrchnosti vystavěn v letech 1929 -1931. Před kostelem je symbolický hřbitov německých vojáků ze 2. světové války.
Zdroj http://www.ou-broumov.cz/