Na " Šroťák"


Nejlepší lokalita se sladkou vodou, kterou jsem poslední dobou viděl je „Šroťák“. Tak to mi hlásí kolega Čmouha před pár měsíci. No jasně, říkám si v duchu, těch už jsem viděl…..Tajná lokalita na dostřel od Liberce, lokalita, jakou svět neviděl, jako ta jitrnice z pohádky Obušku z pytle ven.

A tak uplynul nějakej ten měsíc, a Čmouha nás vede cestou necestou polskými a německými vesničkami až nakonec zamračenou krajinou zastavujeme u lomu, skrytého v lese. Na první pohled poměrně velká díra, na březích zbytky staveb po dřívější těžbě. Okolo lesík s břízkami s barevným podzimním listím.

Pomalu se připravujeme na ponor, lesní cestičkou nosíme k vodě stage a další krámy nutné pro delší ponor. Sestavuju case fotoaparátu, poslední kontrola baterie blesků, nezbytná úleva či úprava „uro“ ventilů a pemrsek a už se v suchu Čmouhovy luxusní dodávky všichni čtyři – tj. Bodimír, Váša, Čmouha a já, dereme do podobleků a sucháčů.

Čmouha v garáži

Jdeme na to…Opatrně sestupujeme po kluzké lesní cestičce k vodě. Tráva se pomalu mění k bahnitou břečku. Ve vodě jsou již dva potápěči s libereckou značkou. Červené boje trčí nad hladinou. Pozvolna se připravujeme na zanoření, když se vynoří nejprve první a pak druhá usměvavá tvář.Pár rad na cestu a už klesáme ke garáži. Leží asi v 30 metrech přímo přes vstupem do vody. Luxferová okénka, uvnitř sada zánovních pneumatik a nejrůznější harampádí. Pár snímků a mažeme dál. Po chvíli potkáváme loukoťové kola. Pak wartburg. Krásnej, zánovní kousek i se značkama. Snažím se něco vyfotit, Čmouha s blesky neplavává do ideálních pozic a já – NIC. Pár minut se zoufale snažim přijít na to proč mi blesky neodpalují. Zjišťuji že jsou nějaký zaseklý. Tak na sebe chvíli pod vodou řveme nepublikovatelný slova, Váša a Boďa se opodál chlámou, museli jim automatiky z huby vypadnout. No nic. Jdeme dál. Potkáváme další auta, motorky, motory, kočárky, fakt slušnej šroťák, zachovalej, nikdo nic nekrade, vrstva usazenin připomíná, že se potápěči kteří sem jezdí, chovají ke svým pokladům s úctou, nikde žádné nápisy prstem v bahně „Byl jsem tady Franta“. Deco slušně naskakuje, asi ve 40 minutě se tedy odlepujeme ode dna a z 30 metrové hloubky se pomalu suneme výš. A opět míjíme autovlaky, motocykly i jiné harampádí domácností 20 století a podél severovýchodní stěny se blížíme k několika jeskyním, přestavěným kdysi na šatny či sklady. Obě si je prohlédneme. Po stěnách visí elektroinstalace, jeskyně jsou příčkami rozděleny na několik místností. Nakonec proplouváme zatopeným lesem. Majestátné koruny stromu jsou neobvykle zachovalé, sediment opatrně sedí ve větvích, jak lišejníky.

Zcela nový motor

Po 90-ti minutách pomalu lezeme ven, nikomu se moc nechce, snad jen mě žene ven potřeba měchýře.


Jedna věc je jistá, tady nejsem naposled.

P.S. Přijel jsem domů a zjistil,
že se jeden ze synchrokabelů povolil a neteklo mi do kontaktů. Tak proto to nefotí......