Přírodní park Smrčiny - signálkou z Aše do Chebu


Jakmile začalo trochu mrznout, nelenili jsme a vyrazili na pokračování putování .......

Smrčiny se nacházejí v nejzápadnějším cípu České republiky, kde se tyčí v Ašském výběžku. Částí zasahují také za hranice republiky do Německa. Jedná se o členitou pahorkatinu, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Charakteristická je plochým zvlněným povrchem, na okrajích jsou údolí vyhloubená četnými vodními toky.

Nejvyšším místem je vrch Háj, který dosahuje nadmořské výšky 758 m a tyčí se nad městem Aš.

Fotoarchiv :


Všech 40 fotografií jsem pořídil zrcadlovkou NIKON 70D a objektivy AF Nikkor 20mm f/2.8D, AF Zoom-Nikkor 35-70mm f/2.8D a AF Zoom-Nikkor 70-300mm f/4-5.6 G

Popis cesty :


Do Chebu jsme jeli společně autem Ford Tranzit, s odjezdem z Neratovic ve 4 hodiny. Cesta byla pomalejší než jsem čekal, příjezd Cheb v 7.15, celkem přes Plzeň 231 km. Zde nám ujel původně plánovaný vlak do Aše 5.55, tudíž jsme skončili na hrozným kafi ale celkem slušnym větrníku v místní nádražní restauraci a čekali na vlak v 8.33. Lokálka nikam nepospíchá, do Aše přesto dorazí podle jízdního řádu v dorazí v 9.16 - viz spojení ČD.

Okolí Ašska přímo láká k turistice. Jedním z nejvyhledávanějších cílů turistických výletů je rozhledna na vrchu Háj, nacházející se asi dva kilometry severně od Aše. Stavba započatá r. 1902 stavitelem Ernstem Hausnerem dle návrhu W.Kreise z Drážďan byla slavnostně otevřena roku 1903. Je 34m vysoká a postupem času se z ní stala charakteristická dominanta města. Rozhledna je dodnes přístupná veřejnosti. V její těsné blízkosti stojí stylová restaurace. Přímo ve městě by neměl žádný návštěvník opomenout prohlídku zdejšího muzea, ve kterém je uložena ojedinělá sbírka 25 000 párů rukavic, Muzeum se nachází v místě, kde kdysi stával zámeček Zedwitzů, který však počátkem 19. století vyhořel a nynější budova pochází z roku 1822. Do zdi obklopující tento objekt je zapuštěn kamenný reliéf Salva Quardia z roku 1724 symbolizující osvobození města od povinnosti platit daně a vojenské ubytování. Vedle muzea stojí katolický kostel sv. Mikuláše, který díky své 48 m vysoké věži slouží jako dobrý orientační bod. Přirozeným centrem města v minulosti bývalo Tržní náměstí (dnes Goethovo), kde se konaly pravidelné týdenní trhy. Náměstí po celou dobu vývoje města měnilo svůj charakter a postupně se rozšiřovalo. V roce 1932 zde byl odhalen pomník J. W. Goetha, který Aš několikrát navštívil. V šedesátých letec došlo k necitlivému stržení podstatné části budov, čímž ztratilo náměstí na významu. Jediné, co zde zůstalo zachováno, je kašna společně se sochou německého básníka. Je zde zobrazen s minerálem v ruce, což symbolizuje jeho velkou vášeň ve sbírání minerálů. Autorem sochy je J. Watzal. Reliéfy na podstavci představují výjevy z Goethových děl. V Aši je možno spatřit sochu ještě jednoho neméně významného německého učence - Dr. Martina Luthera, který v 16. století bojoval o reformu katolické církve. Socha byla postavena již ve druhé polovině 18. století a jedná se o jedinou sochu tohoto reformátora v Čechách. Socha byla roku 1999 zrestaurována a doplněna o pamětní desku.

Velice vyhledávanou oblastí nejen místními obyvateli je údolí kolem potoka Bílý Halštrov, kde jsou terény vhodné i pro milovníky jízdy na horských kolech. Halštrov (němeky Elster) pramení mezi obcemi Výhledy a Dolní Paseky, a přestože na území naší republiky měří jen 11 km, je jeho prameniště oblíbeným výletním místem. V roce 1898 zde byl postaven zděný prameník a jeho význam dokládá i oslava stého výročí pramene roku 1998, které se zúčastnily stovky lidí. Přibližně 4 km severozápadně od Aše leží obec Podhradí. Během 13. století zde nechali Neubergové vybudovat středověký hrad, ze kterého se dodnes dochovala jeho oválná věž. V blízkosti hradu se nachází cenná památka - evangelický kostel Dobrého pastýře z roku 1682. Je to patrně nejstarší evangelickký kostel na území naší republiky. Pozoruhodný je především dřevěný interiér, na jehož stavbu nebyl použit ani jeden kovový hřebík, vše je vzájemně spojeno pomocí dřevěných kolíků a čepů. Dnes je tento kostel místem pravidelných setkávání věřících z obou stran hranice.

Raritou místního kraje je vysoká koncentrace tzv. "smírčích křížů". Smírčí kříže jsou památkou středověké právní kultury symbolizující smír mezi vrahem a rodinou oběti. Na území Ašska je jich 11, ne celém území okresu Cheb pak přes sto. Přesnou evidencí se zabývá Městské muzeum v Aši.

Naším cílem však není detailní prohlídka města a tak vyrážíme z hlavního nádraží po červené turistické značce nejprve do centra města a pak podél tratě k místu zvanému U Barevny. Déle cesta pokračuje podél tratě k vlakové stanici Aš a přes mokřad s pískovnami či vypuštěnými rybníky se ocitneme na nové silnici. Cítím se trochu dezorientován starší mapou z roku 1999, ale po chvíli porovnání mapy s okolním terénem přicházíme na bývalou pohraniční signálku. Zpočátku rovný úsek cesty zpestří 0,6 km dlouhá odbočka k historickým hraničním mezníkům z různých historických dob. Mezníky se nacházejí na úseku státní hranice mezi hraničními kameny 7/10 a 9/8. Nachází se zde sedm mezníků se znakem Zedwitzů a erbem rodu von Linderfelsů z Erkersreuthu datovaných 1718 a 1754. Dále tu nalezneme hraniční kámen tzv. Schüsselstein s křížem do hloubky z r. 1719. Na něm letopočet demarkace z r. 1844 a hraniční kameny poslední úpravy státní hranice z 30.let.

Naše cesta dále pokračuje na rozcestí pod Kozinou (642m n.m), kde cesta náhle z přímého směru zatáčí vpravo. Je čas oběda a tak pojíme housku s teplým čajem z termosky a vzápětí vyrážíme směr Kančí údolí. Cesta vede stále po asfaltové cestě, cestou potkáváme opuštěného cyklistu, který si užívá jízdu mírně zasněženou krajinou.Odbočujeme vpravo přes potok a kráčíme prudším lesním úvozem, největším stoupáním dnešní cesty,abychom po chvíli skončili opět na asfaltové silničce. Příjemnou chůzí se dostaneme k rybníku před Polnou a podél bývalé vojenské roty přicházíme do obce Podílná.Obec ležící v 554 m n.m. je zajímavá několika zajímavými hrázdněnými stavbami a úchvatným výhledem na 637 m vysokou Zelenou horu. Za Poniklou pokračujeme kolem rybníku Velká Žabka ke Kamennému rybníku v jehož okolí se nachází větší množství žulových balvanů a skal.

Obec Libá se nachází v malebném údolí Libského potoka 12 km severozápadně od města Chebu. Ze všech stran je obklopena krásnými lesy a velkým množstvím rybníků. Krajina je protkána hustou sítí malých potoků a potůčků, jimž vévodí soutok hraničních řek Ohře a Reslavy. V okolí jsou různé mokřady a močály. I z tohoto důvodu je Libá součástí přírodního parku Smrčíny, ve kterém byla zřízena přírodní rezervace Rathsam v níž se nacházejí vzácné druhy rostlin, obojživelníků, hmyzu, plazu a ryb.Obec Libá nesla během své historie tři názvy : nejprve se jmenovala po svých zakladatelích Liebenstein, tento název byl později počeštěn na Libštejn a v 50 letech byl i on změněn na Libá. V současné době žije v Libé a jejím okolí cca 550 obyvatel. V posledních letech však jejich počet neustále vrůstá. K nejbližším sousedům patří města Cheb a Františkovy Lázně na české straně a na straně německé město Hohenberg a.d.Eger.

Na místě dnešního zámku v Libé stával hrad, který byl postaven ve 13.století. První zpráva o něm je z roku 1264, kdy je uváděn chebský rychtář Ruprecht z Nového Libštejna (Libé) a jeho bratr. K hradu Libá patřilo v té době několik vsí v jeho okolí. Libštějnové vymřeli rytířem Jindříchem (+1292) a jejich léna připadla jako odúmrť říši. Dalšími držiteli byli Presberkové, z nichž Dětřich v roce 1298 prodal léno Waldsaskému klášteru. Waldsaský opat Giebl dal kolem hradu postavit mohutné hradby (1339-1349), ale později prodal Libou neznámému kupci. Ten však byl dán pro rušení zemského míru do kladby a jeho hrad Libá byl na pokyn bavorského vévody Rudolfa zbořen. Dnes je pozůstatkem hradu pouze okrouhlá románská věž.Panství Libou propůjčil v r.1346 Jan Lucemburský jako české korunní léno Františku Gossweinovi a Karel IV. mu povolil v r.1355 hrad obnovit. Jeho synové se však dopustili četných loupeží a proto jim král Karel IV. hrad odňal a propůjčil jej v r.1381 Leuchtenberkům. Ti jej v r.1400 prodali chebskému měšťanu Erhardu Rudischovi. Po jeho smrti v r.1406 zdědili Libou rytíři ze Sparnecku a od nich ji v r.1426 koupili jako chebské léno Koruny české Cendvicové z Najperku (Neuberg, dnes Podhradí u Aše). Ti se však brzy oddělili a vytvořili v 15.století samostatný rod Cedviců Libštejnských (od r.1790 říšská hrabata), kterým panství Libá náleželo až do r. 1945.

Jeden z nich, Jiří Cedvic z Libštejna, se však dopouštěl za slabé vlády Vladislava II. Jagellonského loupeží a svévolného vymáhání cel a mýt na zemské silnici, čímž poškozoval chebský obchod.Proto Chebští v r.1905 jeho hrad oblehli a dobyli, ale Cedvic a jeho společník Ondřej z Bachu utekli přes rybník do Bavorska. Sedmdesát zajatých obránců hradu bylo odvedeno do chebského vězení. Když však později i s Jiřím Cedvicem slíbili městu věrné služby, byli propuštěni na svobodu a Cedvicové dostali svá práva zpět.
Jak můžeme usuzovat ze stavebního rozboru, byl v období pozdní gotiky hrad opraven. Za třicetileté války (1647) hrad Libou úplně zpustošili Švédové pod vedením generálů Wrangela a Witteberka.Hrad byl proto v r.1719 opraven a kolem r. 1770 došlo k jeho přestavbě na rokokový zámek.Byl upravován ještě kolem r. 1800 a v 19.století byly obnovovány interiéry.Hlavní zámecká budova, postavená kolem okrouhlé románské veže s bání a úzkým střílnovým oknem, má půdorys nepravidelného čtyřúhelníku. Je dvoupatrová a pokrývá ji převážně sedlová střecha - pouze severní část je částečně mansardová.Z fasády vystupuje kamenný cedvicovský erb. Zámek obklopuje z velké části balustráda, k níž vede barokní schodiště. Hlavní vstup je od západu, kolem kostela, kde bývala hlavní brána. Zdejší valy a příkopy už dávno zanikly, podobně jako zahrady se vzácnými rostlinami na severní straně, o nichž se zmiňují zprávy z první poloviny 19.století.

Dnes je zámek v soukromých rukou a probíhá jeho rekonstrukce. Ta však vázne vzhledem k nedostatku finančních prostředků, a tak zámek, na jehož dnešním stavu se svého času podepsala Československá lidová armáda, Československá socialistická republika, bývalé Státní statky, různí nenechavci a v neposlední řadě i čas, chátrá dál a čeká, najde-li se investor.

Na domě pod zámkem hlásí teploměr 2oC. Je 15.20 a začíná se neúprosně smrákat. Od Libé pokračujeme jižním směrem, stále po červené turistické značce okolo rybníka Kladivo.. Za ním cesta opouští údolí a zpočátku strmě, pak volněji stoupá lesem na Dobrošově. Na konci lese nás pomalu zastihuje tma a tak hledáme místo k dnešnímu bivaku. Stačí si jen vybrat. Na louce se stopami po pasoucím se dobytku, v obklíčení elektrických ohradníků, s nádherným výhledem na Zelenou horu, most přes nádrž Skalka, světla Chebu a Mariánských Lázní stavíme dva stany. Při vaření čaje a pití svařáku z termosky jsme vyčkali na západ slunce a nakonec prospali dlouhých 12 hodin.

Ranní probuzení v 7.30. Venku i vevnitř jinovatka. Voda v plastových lahvích zmrzlá. Večer by to nikdo nečekal. Nezdála se být zimna ale jasná obloha vykonala své. Noční přibližná teplota byla dle usedlíků z Cetnova -8 oC. Snídáme, fotím, pijeme čaj a další vaříme do termosky na cestu. Sbalení stanu a kontrola, zda-li po nás nic nezůstalo a padáme dál......

Přelezeme ohradníky a podél samoty s nádherným výhledem přicházíme opět k červené turistické značce. Po pravé straně vidíme hrad, podle mapy snad Hohenberg. Po krátké chvíli scházíme k řece Ohři a k tvrzi Pomezná, o níž je první zmínka již z roku 1309. V roce 1629 byla přestavěna na mlýn. Při ženijně technické úpravě zakázaného pásma po roce 1950 tvrz zanikla.Dochovala se po ní pouze věž. Pokračováním cesty dojdeme ke mlýnu, odkud vede kolem pískovny Pomezná, lokality s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů, zejména obojživelníků, asfaltová silnice. Dále po červené dojdeme u obce Bříza k vodní nádrži Skalka, která byla na řece Ohři vybudována v letech 1962-1964 za účelem zásobování vodou průmyslových podniků a elektráren níže po proudu a jako ochrana proti povodním. Délka vzdutí vodní hladiny je 8,3 km, vodní plocha měří 385 ha a max. hloubka je 14m.Popkračujeme po proudu řeky s výhledem na protější břes s kostelem Sv.Jakuba z 1.poloviny 13 .století v Pomezí nad Ohří. Projdeme přes chatové osady v obci Cetnov, projdeme pod hlavní silnicí kde červená končí.

Po modré turistické značce za obcí Klest vidíme naši i evropskou nejmladší vyhaslou sopku. Komorná hůrka byla v činnosti před 850 000 lety, dokonce se vyskytl i názor, že svoji činnost ukončila před pouhými 350 00 lety. Na sou slávu není nijak nápadná - je to nevysoký, částečně zalesněný kopeček mezi Chebem a Františkovými lázněmi. Nápadný kráterovitý útvar, který na něm najdeme. není ovšem původní kráter, ale starý lom.

V literatuře se dočtete, že v lomové stěně lze pozorovat pestře červeně zbarvené sopečné vyvrženiny (tuf, sopečné pumy), jejichž vodorovné uložení ukazuje sled sopečných výbuchů. Opravdu je najdete, ale už jen na malé části zcela zasucené lomové stěny. Horniny můžeme pozorovat jen tam, kde byl okraj odkopán. Jinak je celý lom přeměněn v louku - sice hezkou, ale takových máme stovky a tisíce. Na konci 18. a na začátku 19. století ještě geologové zcela nevěděli, jak vlastně horniny vznikají. Byli rozděleni ve dva tábory - neptunisty a plutonisty. Neptunisté soudili, že horniny vznikají usazováním ve vodním prostředí, a že tedy i Komorní hůrka má svůj původ v uhelných slojích, které později vyhořely. Plutonisté naopak zastávali názor, že je sopečného původu. Komorní hůrku v té době navštívili a studovali přední světoví odborníci.

Problém vzniku Komorní hůrky ve své době nebyl zdaleka tak jednoduchý, jak se jeví dnes nám. Sopečný popel vypadá jako struska a škvára. Podobně však může vypadat i hornina, kterou vypálila hořící uhelná sloj. Uhlí se totiž může samovolně vznítit a právě tam, kde sloj vychází až na povrch, běžně najdeme vypálené horniny. V sopečném popelu na Komorní hůrce najdeme i kusy hornin, které sopka utrhla v hloubce a vynesla na povrch. A nakonec nejdůležitější argument - i v chebské pánvi jsou uhelné sloje. O problém se zajímal i básník J. W. Goethe. Tam, kde nebylo možno zjistit vše pozorováním z povrchu, zbývalo jediné - podívat se pod sopku. Proto v letech 1834 - 1837 nechal Kašpar hr. Šternberk do úbočí Komorní hůrky razit štolu. V té době to byl odborník nejpovolanější - byl to náš nejlepší znalec hornictví, jeden ze zakladatelů Národního muzea v Praze, vlastnil i uhelné doly v okolí Radnic. Odtud také povolal zkušené horníky. Ražení štoly vůbec nebylo snadné, trvalo celé tři roky. Chodba nakonec dosáhla sopouchu. Spor byl rozřešen - Komorní hůrka je sopka. Plánek chodby zde...

Přestože hlavní význam Komorní hůrky spočívá nesporně v tom, že je unikátním dokladem čtvrtohorních tektonických jevů na našem území, nelze při její návštěvě v kterékoliv roční době přehlédnout, že je zajímavém biotopem rovněž z hlediska botanického. Nejpestřejší rostlinný kryt najdeme tam ,kde bychom to očekávali nejméně - na dně a na svazích opuštěné těžební jámy, ve vrstvách sopečných tufů. Celkově bylo v prostoru opuštěné těžební jámy zaznamenáno více než 100 druhů cévnatých rostlin, např. penízek prorostlý, rozrazil jarní, křivatec luční nebo vstavač kukačka.

Od Komorní Hůrky kráčíme opět po červené směrem k obci Skalka kde v minulosti býval hrad, jehož valy a příkopy, stejně tak jako mladší tvrz zatopila voda ze stejnojmenné přehrady. Za zastavení včak stojí jízdárna a hostinec Stein, stejně tak Chebská stráž (Egerwarte). Z tohoto empírového vyhlídkového altánu nad řekou ohřé je impozantní výhled na vodní nádrž Skalka. Do cíle naší cesty, do Chebu je to již kousek. Projdeme pod hradem a přes náměstí se Špalíčkem najdeme náš automobil před vlakovým nádražím.

Nezbytná zastávka na kávě v nádražní restauraci a startujeme.Nazpátek jedeme raději před Karlovy Vary. Zdálo se to jako hezčí cesta, přestože už od Andělské Hory je pořádná mlha. Nakonec se cesta do Neratovic ukáže i kratší o cca 40 km.

Kilometrovník :


Sobota 15.01.2005 :

Aš, železniční stanice město - Aš náměstí 1 km - Aš U Barevny 1 km - rozc. Hraniční mezníky 3 km - Mísový kámen a zpět 1,5 km - Kančí údolí 3,5 km- Podílná 3 km - Kamenný rybník 2,5 km - Libá 1km - rybník Kladivo - kota 553 Na Dobrošově 3 km, zde bivak - celkem dle ukazatelů v terénu 19.5 km

Neděle 16.01.2005 :

Kota 553 Na Dobrošově - zřícenina Pomezná 1,5 km - Bříza - 3,5 km Cetnov 1,5 km - Klest 2 km- Komorní hůrka 2 km - Skalka 2,5 km - Cheb nám. 5 km - Cheb ČSD. 1 km - celkem dle ukazatelů v terénu 19.0 km