Lodí na ostrov Zabargad – výprava do ráje, nebo do pekel?


Příručky pro potápěče a informace o Zabargadu uvádí následující: Ostrov Zabargad je největší z ostrovů offshore Mareine Park Islands, podmořského parku na jihu Egypta. V minulosti tady faraoni, Římané a v poslední době Egypťané těžili zelené minerály - olivíny. Dnes je to poklidný opuštěný ostrov s tyrkysovou lagunou. Povrch tohoto trojúhelníkovitého ostrova je 5 km2 a dominují mu poměrně zašpičatělé pahorky. Jeho pláže přitahují želvy, které zde kladou vajíčka, potápěči je potkávají hlavně v srpnu.
Ponory se uskutečňují převážně na chráněné jižní straně, kde jsou úžasné korálové sloupy navzájem spojené a propojené a vytvářejí tak malou stěnu protkanou klikatými tunely. Písčina se pozvolna svažuje do 20 m, kde začíná stěnou strmě padat dolů. Na svahu je několik korálových věží.
Běžně tu spatříte pomce, klipky, kanice, murény. Na písku se skrývají trnuchy modroskvrnné a ropušnice. Nad vrcholem útesu křižují kranasi a občas i tuňáci, zatímco na písčité plošině odpočívají žraloci leopardí a žraloci chůvy.
U pobřeží leží i několik vraků, jako například vrak německé potápěčské lodě Neptun. Ta se zde potopila 29.dubna 1981 poté, co ji za špatného počasí a problémy se startováním vrhlo moře na skaliska. Její zbytky leží rozptýleny na strmě se svažujícím útesu v hloubkách mezi 15 a 30 m.Blízko leží téměř neporušený vrak 70 m dlouhé nákladní lodě, její historie ale zatím zůstává neobjasněna.
Na internetových stranách potápěčské základny Planet Divers z Dahabu, přes kterou podnikáme tuto cestu, se dovídáme, že poplaveme na pěkné lodi Sahara (v kategorii Semi-Luxury) s kapacitou 20 pasažérů a 7 členy posádky. Délka lodi 28 metrů, šířka 6,5 metrů. Loď má pochopitelně centrální klimatizaci, velkou předností je plnění nitroxu. Loď roku 2005 proběhla kompletní renovací. Povezeme 2x člun Zodiak 4,8 m. Máme se tedy nač těšit.

Kdo by nepodlehl kouzlu těchto slov slibující dobrodružství, romantiku, báječné potápění, pohodu na skvělé lodi, kde si každý dosyta odpočine? Opusťme však barevné reklamní prospekty a letáčky cestovních kanceláří a přesuňme se do šedé egyptské reality:

čtvrtek 20.10. 2005

Naše cesta začíná stejně, jako kterákoli předchozí výprava. Boeing 737-300 společnosti Fischer ladně dosedá na přistávací dráhu letiště Hurghady. Je brzy ráno a pro nás „středočechy“ na tuto roční dobu nezvyklé, ale příjemné vedro. Naše bundy a svetry působí trošku komicky.

Po odbavení na letišti dostáváme zprávu, že naše loď není v přístavu. Je ještě kdesi na cestě, nalodíme se tedy odpoledne, přímo v Hurghadě. Původně jsme měli jet autobusem (a poté se nalodit) až na jihu Egypta, abychom neztráceli čas zbytečnou plavbou po moři, která zabere jeden celý den. Vše je tedy jinak. Ubytováváme se zcela neplánovaně v hotelu La Perla v Hurghadě, kde dostáváme pro 19 osob 4 dvoulůžkové pokoje. Proč ne? Alespoň si projdeme město, kam se asi těžko někdy vypravíme na dovolenou. Monstrózní torza rozestavěných hotelů doslova nalepených jeden na druhém potěší spíše oko masochisty než romantika. S úžasem sledujeme novostavbu, kde dělníci právě bourají palicemi celé vrchní patro nového, rozsáhlého hotelu. Nejspíš postavili jedno patro oproti plánu navíc a všimli si toho pozdě, až když bylo dokončené. Připadá nám to v tu chvíli legrační. Potíže s matematikou nemají v Egyptě jenom stavitelé, ale jak se později ukázalo i námořníci. Drobná matematická chybička se nám málem stala osudnou...
Přichází další zpráva – loď má doplout až ve 20 hodin. Jsme z toho dost otráveni, ztratili jsme celý den a tak naše skupinka „zaparkovala“ znavená těla v jedné z místních pelešáren, kde si dáváme pizzu, pivo a vodní dýmku. Tam se dovídáme, že loď má další zpoždění, naloďujeme se až ve 23 hodin. Odplout ovšem na noc nemůžeme, nemáme povolení k vyplutí. Zabargad je již mimo běžné území pobřežních vod Egypta. Na Zabargad se můžeme vydat po zaplacení vstupních poplatků do rezervace a hlavně po získání povolení, které má jen několik málo, údajně lepších lodí. V noci nám povolení nikdo nevystaví. Další noc tedy trávíme v přístavu na lodi.
Na lodi nemáme ve většině kajut povlečení. Jsou tam jenom deky ale ani ty se nedostaly na všechny. Na dotaz: „Kdo nám dá deky a kdo nám je sežene, protože ráno bude zima a něčím se přikrýt musíme?“ se náš egyptský divemaster Bob směje a odpovídá větou „Happy Hollyday“. Po této neobyčejně (pro něho patrně vtipné) konstruktivní odpovědi nám začíná být jasné, že jsme opravdu v Egyptě. Většina z nás spí hned od první noci na horní palubě. Další noc se přidávají další. V kajutách to moc pohodlné není, nejdou dovřít a zamknout dveře, je tam velké vedro, o centrální klimatizaci je zbytečné mluvit – neviděli jsme ji během pobytu v chodu ani jednou. Slovo „centrální klimatizace“ je nejspíš označení klimatizace, pro jejíž spuštění potřebujete povolení z vyšších míst shora, tedy z „centrály“. Ale klimatizace nás příliš netrápí. Měli jsme slíbený Nitrox, na který jsme se těšili a který byl inzerovaný potápěčskou základnou Planet Divers na internetu. Bude prý na této lodi k dispozici. S NITROXEM je to na naší lodi stejné, asi jako se Sněžným mužem. Každý o něm vypráví, ale nikdy ho nikdo neviděl. Jediné co jsme na lodi našli, byla samolepka NITROX na dveřích jídelny. Na lodi mělo být k dispozici také několik lahví s větší kapacitou 14 litrů pro ty, kteří mají velkou spotřebu vzduchu. Ty by se nám hodily. Slíbeny byly, ale nejsou... Začal nám pomalu a zlehka přejíždět mráz po zádech. To „lepší“ nás však teprve čekalo...

pátek 21.10. 2005

Divemaster slibuje, že odplujeme ráno za svítání v šest hodin. Je sedm hodin, nic. Osm hodin nic. V přístavu přímo u naší lodi je jeden děravý gumový člun. U něho sedí tři Arabové, drží si hlavu v dlaních a upřeně hledí na díry ve člunu. Na první pohled to vypadá, že zkoušejí opravit člun pomocí hypnózy, což se jim zcela evidentně nedaří a vypadá to, že bude nutné nakonec přece jenom použít ruce, do čehož se jim ale nechce. Děláme si legraci, že jediné štěstí je, že to není náš záchranný člun. Optimismus nebyl na místě. Byl to náš záchranný člun. Odvážejí ho v přístavu kamsi pryč. Podle všech pravidel však musíme mít dva čluny, jinak nemůžeme odplout, takže se po chvilce vrací a nakládají jej ve složeném stavu na loď. Lepší děravý než žádný. Druhý člun je naštěstí v pořádku.
Našim potápěčům chybí čtyři deky na přikrytí, které po několikerých urgencích konečně Arabové přivážejí. Ale protože divemaster zjistil, že ON v kajutě vlastně taky deku nemá a jako každý správný Egypťan má potíže s matematikou a je tudíž v pořadí pátý, bere si deku z těch čtyř, co jsme si objednali pro sebe. Ať si poradíme, jak to jde. Boďa tedy bude spát celý týden pod prostěradlem, protože deka na něho nezbyla. Divemaster mu deku jednoduše ukradl. My jsme chtěli zase prostěradla, abychom nespali na chlupatých zablešených dekách. Posádka na nás koukala jako na blázny. Prostěradla? Co vůbec chceme? Na internetových stránkách uvádí základna Planet Divers, že je na palubě čisté povlečení a ručníky. Ručník jsem za celou dobu plavby neviděl ani jeden, prostěradla se dostala na několik vyvolených, nebo na ty, kterým chyběla pro změnu deka. Máme zkrátka smůlu. Nejsou, nebudou. Takže - vítejte v Egyptě !

Povolení je stále někde v nedohlednu. Abychom nečekali dlouho, odjíždíme s lodí natankovat naftu a vodu. Kapitán tankuje 3 tuny nafty. Máme nádrže s kapacitou 9 tun, ale možná jsme už nějakou naftu měli. Proč bereme nafty tak málo ví jen Alláh a snad i kapitán. Nádrže na vodu mají kapacitu 12 tun. Celá loď je po natankování povážlivě nakloněná na pravý bok. Jsme od posádky ujišťováni, že se to za jízdy srovná. Nesrovnalo se nic. Náklon lodi na pravý bok zůstal od prvního do posledního dne naší výpravy. Museli jsme si na to zvyknout. Vracíme se zpět do přístavu pro povolení k odplutí. Další čekání.
Na palubě je vedro, a tak skáčeme do vody a šnorchlujeme u zakotvené lodi přímo v přístavu. Smrádek z nafty a oleje ve vodě nám ani nevadí. Voda je jako kafe, báječně teplá.
Posádka mimo jiné musí projít „lustracemi“, protože pojedeme směrem k Súdánu a navíc do vojenské oblasti. Musí být bez poskvrnky nábožensky a ideologicky, aby náhodou neemigrovali „za lepším“. Jeden člen posádky neprochází vůbec, místo něho dosazují na loď jiného námořníka. Druhý člen z posádky má rovněž potíže, ale po té, co předává dostatečné množstvím bankovek místním úředníkům a policii, jeho „lustrační“ osvědčení se rázem výrazně zlepšuje, může s námi odplout. Posádku má tvořit podle všech dostupných informací 7 osob, ve skutečnosti je jich 5, ale to (snad) nevadí.
Nějak nám to začíná všechno „lézt na hlavu“. Takový začátek jsme si nepředstavovali. Pořád si říkáme – chce to klídek, jsme přece v Egyptě. Náš podvodní kameraman se šel uklidnit na zadní palubu, kde s chutí vykouřil cigaretu na dvou plných kanystrech benzínu pro člun Zodiak, aniž by si toho všiml. O těsnosti kanystrů šlo s úspěchem pochybovat, ale on a vlastně my všichni měli štěstí. Ohňostroj se nekonal.
Konečně máme všechna povolení, razítka, kompletní posádku, zásoby. Ve 14 hodin odrážíme od břehu a nabíráme kurz na Zabargad. Musíme cestou někde zastavit a poprvé se potopit, jinak hrozí, že společnými silami hodíme divemastera přes palubu. Od začátku nedělá nic jiného, než pořád něco slibuje a začíná nám pomalu (pomalu rychle) docházet trpělivost.

Cestou tedy zastavujeme a potápíme se hned u Hurghády na místech Eshta Reef a druhý noční ponor na Gotta Abu Ramada. Konečně klasika Rudého moře, teploučká voda, korály, spousta ryb, murény... Hned po druhém ponoru zvedáme kotvy, pojedeme přes noc.
Divemaster nám nabízí, že nám za náš nevydařený začátek „věnuje“ další ponory. Tedy že cestou zastavíme na Brothers a na Deadalus Reef. Přemýšlíme, jakže nám ty ponory vlastně hodlá „věnovat“, protože když se nepotopíme tam, půjdeme pod vodu jinam – máme přece zaplacené neomezené potápění a těžko nás bude držet na lodi celý den. Zapomíná se však zmínit o jednom detailu. Je to další rezervace a vstupné je tam 50 dolarů. Štědrost je báječná věc. Takže rekapitulace. Díky něčí neschopnosti ztrácíme dva dny potápění. Za odměnu si tedy zaplatíme každý 50 dolarů a divemaster nám za oněch 50 dolarů přibrzdí cestou a štědře nám tak věnuje dva ponory. No není to báječné? ... není. Bohulibou štědrost, která byla poslední, jakou jsme od našeho divemastera Boba slyšeli, jsme s díky odmítli. Jedeme přímo a nejkratší cestou na Zabargad.

sobota 22.10. 2005

Většinu času jsme při jízdě trávili na horní palubě. Že bychom měli konečně dosti nevydařený začátek za sebou a začíná to vypadat na pořádnou dovolenou?

Jenom vypadat... Na celé lodi nesplachují záchody. Pravděpodobně protékají, takže kapitán uzavřel přívody vody. Funguje jen sprcha. Chcete spláchnout na WC? Odšroubujte si sprchu, pusťte vodu pěkně z výšky do mísy... Budiž. To se dá ještě překousnout. Vzápětí následuje další rána. V podpalubí, kde máme kajuty a všechny naše věci, je rozlitá nafta. Od dvou do deseti centimetrů nafty a vody (to podle náklonu lodi) se nám přelévá v kajutách po podlaze, jsou nasáklé všechny koberce, kdo si nepoložil zavazadla na postel, ale na zem – má smůlu. Buď nám teče nádrž, nebo jsou netěsné spoje a hadice motoru. Nafta začíná vyplavovat podpalubí. Brzo bylo jasné, že do lodi kromě nafty přitéká i čerstvá, slaná voda zvenčí a hladina v kajutách stále stoupá. Někde bude díra v trupu lodi pod čarou ponoru. Zápach v kajutách je nesnesitelný. K tomu se přidává modrý oblak kouře ze špatného spalování, netěsností motoru a výfukového potrubí. Spát v kajutách za jízdy by bylo hrdinským činem pro fakíra, nebo požitkem pro osoby, které si před spaním rádi čuchnou k toluenu. My ostatní, kteří jsme se bohužel zatím nezařadili ani do jedné z těchto kategorií, zůstáváme na čerstvém vzduchu trvale na horní palubě. Znovu se začínáme bouřit. Připadáme si tu jako čuňata v chlívku. V tom se opravu nedá vydržet! Následuje telefonát na základnu Planet Divers. Chceme okamžitě jinou loď. Zaplatili jsme si luxusní potápěčskou loď a ne vyřazenou válečnou ponorku, do které nám týden poteče, a budeme se šest dní brodit po kotníky ve vodě s naftou... Je nám jasné, že sehnat novou loď je spíš utopie, všechna povolení pro plavbu na Zabargad by se musela vystavit znovu. Další den nebo dva by byly ztracené. Požadavek na novou loď však alespoň vyburcoval posádku, takže kapitán ihned pouští čerpadla a z podpalubí čerpá naftu s vodou do moře. Za lodí se na moři táhne dlouhá stopa mastné skvrny z nafty. Ta nás ostatně obklopuje pořád. Nejspíš nám tečou i nádrže s naftou. Voda se musí odčerpávat průběžně a čerpadla poběží několikrát denně. Někde musíme mít v trupu díru nebo díry a vtéká sem voda, zaplavuje motor, netěsné nádrže, stoupá hladina a tento „humus“ se teď převaluje v kajutách po podlaze. Kluci z posádky se opravdu snažili a kajuty po odčerpání vody a nafty vzorně vytřeli bílým prostěradlem. Většina z koberců však zůstávala beze změny a příšerného zápachu jsme se pak nezbavili až do konce plavby. Máme dotaz na kapitána: „Kdy že loď prošla rekonstrukcí?“ Na Internetu bylo psáno, že renovace proběhla 2005? Kapitán odpověděl, že loď teprve do renovace, nebo rekonstrukce půjde. Snad na jaře – s určitostí to však ví jenom Alláh...

První ponor dáme u pěkného útesu El Shonay a to ze Zodiaku. Ponor byl moc pěkný, povedl se. Přímo u nás je obrovská želva. Žádný „mrňous“, ale opravdu pořádný KUS. Nádhera. Želva to však otočila na hloubku a tak jsme se její krásou dlouho nekochali. Ale stálo to za to!
Pod vodu jsme se vůbec těšili čím dál víc. Pod vodou to totiž narozdíl od toho „nahoře“ bylo opravdu krásné. Při ponoru prohlížíme ještě zespodu trup naší lodi. Loď je neuměle vyspravovaná a má na trupu pod vodou čtyři různé záplaty. Moc to nedrží, vypadá to, že to někdo lepil Kanagomem. Budou to místa, kudy se do lodi dostává mořská voda, která zaplavuje podpalubí. Záplaty si fotíme. Může se to později hodit...
Jediné, co bylo na lodi opravdu bez chybičky, byl kuchař. Vařil skvěle a zasloužil by si speciální prémie. Všichni se oblizovali až za ušima. Řada chodů, hodně jídla, každý si mohl vybrat ze spousty různých dobrůtek. Navrch jeden i dva různé zákusky. Ňam, ňam..

Druhý dnešní ponor útes El Phanstiun se proslavil tím, že pod kýlem lodi se prohánělo několik dvoumetrových žraloků. Někdo tvrdí, že dva, někdo viděl tři. Já neviděl žádného, protože jsme v té době už byli na palubě. Na toho „mého“ jsem si musel ještě den počkat. V noci na lodi přistál velký vodní pták a „zaparkoval“ to hned vedle mého místa na spaní. Byl nějaký podezřele krotký. Hladím ho po zobáku, po peří. Co jsem to jenom četl o té ptačí chřipce...? :-) Zůstává se mnou celou noc, kousek od mé hlavy. Schoval hlavu pod křídla a spí a spí. Dobře dělá. Pojede s námi celou noc až do rána. Byl to jediný neplatící pasažér na palubě, ale my mu to odpustili.

neděle 23.10.2005

V noci pokračujeme v plavbě k Zabargadu. Je silný vítr, vlny. Spím tradičně na horní palubě, jinde to ostatně ani nejde. Hned u hlavy mám lednici, kde se volně převalují lahve s kolou a fantou. Dělá to takový rámus, že se při tom nedá spát. Musím lahve přerovnat. Lednice je přivázána proti samovolnému otevření kusem provazu. Provaz ji zároveň drží, aby při velkém náklonu necestovala po palubě. Čekám na příhodný okamžik chci rychle odvázat lednici, čekám až budou nejmenší vlny. Přesně ve chvíli kdy sundávám zajišťovací provaz se ve vteřině loď nakloní neuvěřitelně na pravý bok a kapitán nabírá zřejmě největší vlnu za poslední hodinu. Neudržím se na nohou, nemám se čeho chytit. Padám po zádech na palubu a jen vidím, jak se lednice naklání a s neuvěřitelně hlasitou explozí se převrací, létají z ní skleněné láhve po celé palubě. Smůla je v tom, že mezi lednicí a palubou je moje břicho. Přibíhá kapitán a jeho pomocník a pomáhají narovnat lednici. Počítám si kosti a žebra. Jsou všechny a celé. Dobrý! Lednici pořádně zajišťujeme a jdu konečně spát.

Máme další krásné ráno. Je jasno, ale vítr. S lodí to pořádně hází. Ne každý na to má žaludek. Jarda dostal mořskou nemoc a nový den začal tím, že pozvracel kapitána a kormidelnu.

Kotvíme u ostrůvku Rocky Island na dva ponory. Voda je tu ještě o stupeň teplejší než na severu.
Pod námi se konečně objevuje v písku na dně žralok. Michal jede hned za ním. Bude někde na 37 metrech. Ohlížím se za sebe. Diveaster kroutí hlavou. No jo, já vím že máme povolených 30 metrů. Ale vždyť je to jenom kousek! Vracím se zpátky. Žralok sebou na dně mrskne a zmizí kdesi v hloubce. Ale viděli jsme! Nahoře dostáváme od divemastera „pěkné kapky“. V tomto případě asi i trošku oprávněně. Hloubkový limit, držení dvojic... Bereme to.

Další jeho hláška nás však všechny pobavila. Všichni fotografové dostávají hned po ponoru „lekci“. Není vhodné plavat s fotoaparátem k rybě, protože rybu potápěč–fotograf vyplaší a ostatní ji pak neuvidí. Fotit tedy zásadně na dálku. Úááááááúúúúúúúú..... Ovládám se, ale mám co dělat, abych nevyprskl smíchy. Kolik asi tento pán nafotil fotografií pod vodou? Měl vůbec někdy v ruce fotoaparát? Focení pod vodou je můj koníček. Za tu řadu let co se potápím, jsem nafotil pod vodou kolem třicetipěti tisíc fotek. Fotografie rybek ze 100 metrů patří do kategorie sci-fi, případně arabských pohádek tisíce a jedné noci. Ale proč nás s nimi „obšťastňuje“ zrovna divemaster? Rád bych se na tento jeho způsob focení podíval někdy v praxi. Pořádná fotografie se obvykle dělá tak, že se potápěč snaží nepozorovaně a těsně přiblížit k rybě, přestává dýchat aby proud bublin nevyplašil rybu a on mohl s fotoaparátem co nejblíže. Někdy je to boj s každou vteřinou a každým centimetrem, aby se dostal k objektu co možná nejblíže. Focení mořských živočichů na dálku se zařadilo mezi další z mnoha perliček, kterou náš divemaster pustil z úst, aniž by u toho byl schopen přemýšlet. Doporučoval bych tento postup dotyčnému divemasterovi přihlásit k patentování, neboť to zatím žádného podvodního fotografa nenapadlo. Bude to nový, zcela revoluční africký způsob pořizování fotografií pod vodou.

Následují další ponory. Napoleóni, murény... a spousty ryb, které pak večer hledáme v atlasu. Dáme si i noční ponor. Kluci chtěli půjčit lampy pod vodu, ale na této potápěčské lodi se nedá od potápění půjčit vůbec nic. Kdo nemá svoje světlo má smůlu. Klasika. Večer však pod vodou zase tolik života nebylo. Šli jsme příliš brzy, je sice tma, ale noční potvůrky teprve budou vylézat. Příští noční ponor zkusíme posunout na později..

pondělí 24.10.2005

První ponor bude náročnější. Zodiak nás vyloží na jedné straně ostrova, poplaveme pod vodou až kam to půjde. Až začne docházet prvnímu vzduch, celá skupinka se vynoří, vypustíme bójku a loď pro nás pošle Zodiak, kterým nás naloží a vrátíme se zpět na loď. Ponor probíhá podle plánu. Dochází nám vzduch, podle dohody se celá naše osmičlenná skupinka vynořuje. Vypouštíme nad hladinu pro jistotu hned tři bójky, dofukujeme žakety a čekáme. Uplyne pět minut, deset ... Začínáme být nervózní. Proud nás nese kolem ostrova, ale nikdo si nás ani nevšiml. Proč? V dálce se objevuje nějaký cizí člun z jiné lodi, ale vzápětí se obrací a jede pryč. Prima. Chtělo to vzít sebou karty, že bychom si dali partičku mariáše. „Nemáte u sebe někdo mobil?“ „K čemu mobil, stejně tu není žádný signál“. Vzpomněl jsem si na ten drsný emigrantský vtip, který se vyprávěl ještě před revolucí. Ptá se Pepíček tatínka: „A tatínku, kdy už bude ta Amerika?“„Drž hubu a plav...“Plaveme jako balóny a necháváme se unášet proudem. Máme z toho spíš legraci, protože na téhle výpravě už bylo tolik malérů, že by bylo s podivem, kdyby najednou měly ustat. Na hladině jsme bez pomoci plavali asi dvacet minut. Místo Zodiaku, který k nám měl přijet, se najednou v dálce objevuje naše velká loď. Po chvilce se od ní odděluje i Zodiak a míří k nám. Co se stalo? Banalita. Posádce se nepodařil nastartovat člun Zodiak, takže v době, kdy čekáme jako na smilování na pomoc z naší lodi na hladině, začali v klídku rozebírat u Zodiaku motor, měnit svíčky a dělat generálku... Druhý, děravý člun na palubě nebyl nafouknutý a druhý záložní motor pro Zodiak nikdy v chodu nebyl, dokonce ani v případě, že motor na prvním Zodiaku nešel nastartovat. Patrně to byla jedna z mnoha zdařilých a nefunkčních atrap, které tu byly jen kvůli předpisům. Druhá skupinka skončila podobně, vylovili je asi pět minut před námi. Takovéhle služby se dají těžko komentovat...

Během ponoru se stala jedna zvláštní věc, kterou jsme si neuměli zpočátku vysvětlit. Jeden z potápěčů měl po 20 minutách potápění v láhvi 130 barů. Po dalších dvou, třech minutách se ve třiceti metrech nadechl a neměl v láhvi vůbec nic. Automatika přestala dávat vzduch, nefungovalo tlačítko vzduchové sprchy, nešla záložní automatika, manometr ukazoval nulu. Naštěstí stačil vytrhnout automatiku kolegovi a na hladinu vystoupali v pořádku. Jenomže na hladině ukazoval manometr zase normální tlak a automatika začala pracovat. Tato příhoda se následně opakovala týž den u jiného potápěče a další den pak u dalších dvou různých potápěčů. To už nebyla náhoda, ale pořádný průšvih. Kontrolovali jsme první i druhé stupně, ale každý používal jiný typ. Všechny byly v pořádku. Chyba musela být buď v ucpaném sítku uvnitř lahve, ale spíše v poškozených a „vyčvachtaných“ ventilech, které měly extrémně krátký krok a samy se přivíraly. Jednu láhev zkoušíme zcela vypustit. Ke konci přestane sám od sebe z láhve syčet vzduch, i když tam ještě tlak je. Po zahýbání ventilem vzduch opět syčí. Bude tam někde chyba, kterou ale nedokážeme opravit na lodi. Další potápění tedy bude sázka do loterie. Komu z nás se to stane pod vodou příště? Nebyly to ani trochu příjemné myšlenky. Náš divemster z nás začíná být dosti nervózní. Má proč. Nálada na palubě je pod bodem mrazu. To už není vtipné přetahování o deky a prostěradla. Teď už může jít opravdu o život. Divemaster se to snaží tradičně zamést „pod stůl“. Je to naše chyba. Málo otevřený ventil lahve. V podstatě se nic neděje, po přistání prý láhve zkontrolují. Situace na palubě začíná připomínat nějakou divnou „reality show“. Kdo vydrží, kdo prohraje? Pokud vám ve třiceti metrech přestane dávat automatika vzduch a nestačíte dát signál kolegovi – prohrál jste.... Jenomže teď nehrajeme o jedenáct miliónů, ale o něco mnohem cennějšího. O život. Jediné co teď můžeme udělat je držet se jako klíšťata u sebe a doufat, že se to příště nestane zrovna vám. Vysvětlení se nám dostalo záhy, když člověk z posádky plnil kompresorem lahve. Nasadil hadici od kompresoru, otevřel na doraz ventil, nafouknul flašku, zavřel ventil, odšrouboval hadici. Po nasazení automatiky s manometrem bylo v lahvi 80 barů!!! Ventil se tedy přivřel sám už při plnění lahve. To, že někdo neměl nafoukané lahve, se stalo vícekrát (i mně) i když obsluha láhev prokazatelně plnila a ventil otevřela! Některé ventily se zavíraly samy při plnění nebo se přiškrtily pod vodou, když potápěč udělal „stojku“ a měl hlavu s ventilem níže. Takový skandál jsem v historii potápění zatím opravdu neviděl. Pokus svalit to na nás, že čtyři potápěči si neotevřeli naplno láhev, neprošel. Stejnou chybu by totiž musel divemaster hodit i na člověka z posádky, který plnil lahve a který měl s ventily naprosto stejné zkušenosti. Někdy to zkrátka šlo, někdy ne. O tom se však na naší lodi takticky mlčelo. Prostě jsme troubové, kteří se neumí potápět a neumíme si nejspíš otevřít flašku. Jak jinak. Nikdo z nás nevěděl, ve které minutě mu dojde vzduch a bude odkázán jenom na pomoc svého kolegy. Tato příhoda však měla ještě pokračování po našem návratu do Čech, kdy přišla esemeska od jednoho z potápěčů z jiné lodi, kde řešili naprosto stejný případ. Stalo se to v jejich skupině třem různým potápěčům. Ventily u lahví měli otevřené na doraz a najednou jim láhev přestala dávat vzduch. Že by další série náhod a hrubá nedbalost českých potápěčů s vysoce kvalitními egyptskými lahvemi?

Rádi bychom si dali na uklidnění nějaký pěkný noční ponor. Při posledním nočním ponoru však byli denní živočichové zalezlí a noční ještě nebyli venku. Bylo to takové „mrtvé období“. Chceme jít na noční ponor kde to ŽIJE, ale ne v šest hodin, ale řekněme až tak v deset, kdy by noční potvůrky (chobotníce, sépie, murény...) už mohli být konečně venku. Divemaster nás stále přesvědčuje, že nejlepší noční ponory jsou v šest, sedm hodin. Je vážně milej. Dělá z nás doslova pitomce, kteří jdou poprvé na noční ponor a pořád nás přesvědčuje, že nejvíc života na nočním ponoru bude v šest hodin večer. Jistě. Až na to, že v šest hodin jsme MY pod vodou byli, potápěli se a neviděli nic. On ne. Kdo to tedy bude vědět lépe? Od té doby, co začaly problémy s lahvemi, jsme ho pod vodou neviděli. Asi mu došlo, že v jeho případě by to s ochotou poskytnout mu v nouzové situaci vzduch nemuselo být až tak růžové. Pokud by pod vodou o vzduch požádal ON, mohl by mu některý z našich kolegů, kteří tu už nouzový výstup zažili jenom ukázat, ať si otevře flašku a neotravuje. Když se do něho nakonec „opřelo“ devatenáct lidí, povolil a najednou začal vykládat, že jde vlastně o to, že posádka dělá šestnáct hodin denně a tak se nám nemohou věnovat i v noci, musí se prý taky vyspat. Po našem ponoru by museli být vzhůru a museli by foukat lahve a to on od nich přece nemůže chtít. Když mu bylo dostatečně hlasitě vysvětleno, že to není náš problém, a že pokud si toho nevšiml, jsou tu na lodi pro nás a MY je platíme, opět otočil o 180 stupňů. Když neprošel druhý pokus o výmluvu, nasadil třetí, silnější kalibr. Dostal (pro něho) spásný nápad. Prý jsme ve vojenské oblasti a tady jsou noční ponory zakázané. Najednou?! On, že by nám určitě ve všem vyhověl, ale je to vojenská oblast tak se o tom zkrátka nebudeme bavit. Hmmm...na to se už vážně nedá říct vůbec nic. Byla to velmi vtipná a vynalézavá odpověď. Zajímavé je, že si na ni vzpomněl až na třetí pokus, když mu předchozí dvě výmluvy neprošly.
Přemýšlíme, jestli by bylo lepší pověsit divemastera na nejvyšší bod lodě za nohy, nebo za hlavu. Většina byla pro to, pověsit ho za hlavu, abychom to neprotahovali a aby se prý netrápil.... Citlivky. Soucit tady není na místě...

Úterý 25. 10. 2005

Ráno začínáme opět klasikou. V kajutách máme zpátky naftu, která se vesele přelévá po kobercích a po zemi při každém náklonu lodi. Hned při prvním ponoru jsou zase potíže se startem Zodiaku.

Do hlavy se mi zapisuje zejména úplně poslední ponor na Zabargadu. Opustili jsme s Rudou obvyklé trasy a plavali vyloženě po mělčině, v několika málo metrech. Nacházíme tu roztrhané rybářské sítě, na dně si prohlížím velikého krásného sumýše. Je tu spousta oken, prolézaček, tunelů. U břehu proplouvám kolem jeskyně, která zevnitř doslova svítí fantasticky tmavě zelenou, až smaragdovou barvou. Je tam pěkně ledová voda. Vypadá to jako ukázka z nějaké sci-fi krajinky. Opravdu nádhera. Těžko se to popisuje slovy. Vůbec se mi nechce zpátky na loď.

V 16 hodin odpoledne zvedáme kotvy. Naše cesta pomalu končí, vracíme se zpět. Máme za sebou 15 ponorů, jeden bychom mohli ještě zvládnout při cestě. Nabíráme zpáteční kurz na severozápad. Pojedeme celou noc.

Středa 26.10.2005

V noci se začíná dít řada událostí, které na sebe navazují a mají velmi rychlý spád.
Ruda jde z vrchní paluby dolů na záchod a dostává pořádnou ránu do ruky od kovového zábradlí. Další ránu dostává i Petr. V podpalubí přibývá voda, probíjí podlaha, koberce, schody i zábradlí o poschodí výše. Někde musel zkratovat proud ze zásuvek, kde je plných 220 V. Nejspíš je špatně zapojené uzemnění. Petr volá jednoho kluka z posádky, ať se jde na to podívat. Ten mu nevěří, jenom kroutí hlavou. Petr mu tedy drze vezme jeho ruku a přitlačí ji na kovové zábradlí. Ozve se řev, námořník zkroutí ruku, jako „gumák“ odskakuje od zábradlí a běží kamsi na druhou stranu lodi. Za chvilku se vrací se dvěma hadry a začíná leštit zábradlí. Proč? Buďto vyrábí další proud (po vzoru tření liščího ohonu a ebonitové tyče), nebo se snaží ten proud ze zábradlí zkrátka „utřít“. Nikdo z nás to nepochopil. Proud probíjí pochopitelně vesele dál i po této „leštící akci“. Arab nakonec vypíná elektrocentrálu, takže loď je zcela potmě. Teď už neprobíjí nic.

Je hluboká noc. Asi ve tři hodiny mě probouzí řev motorů. Co se děje? Kapitán „ždímá“ z motorů doslova co může, jede na plný plyn. Zase usínám...
Jsou 3 hodiny 35 minut. Probouzí mě nepravidelný zvuk levého motoru, dochází mu nafta, levý lodní šroub se zastavuje. Díky trvalému náklonu lodi bere naftu z nádrže alespoň pravý motor. Jak je to možné? Palivo bylo na tuto cestu spočítané správně, jenom to množství kapitán zapomněl vynásobit dvěma, protože pojedeme i zpátky. Vše tedy bylo OK, jenom ta drobná chybička v násobení tam zkrátka „neseděla“.

V dálce měsíc ozařuje pobřeží. To nás trošku uklidnilo, dostali jsme se z otevřeného moře konečně k pobřeží Egypta. Přinejhorším to doplaveme. Kapitán mění kurz přímo na pobřeží, ale přiblížit se nemůže. Podle GPS a sonaru jsou tu všude korálové útesy, blíže ke břehu nemůžeme. Ve 3 hodiny 50 minut začíná vynechávat pravý motor. Kapitán vysílá nouzový signál SOS ostatním lodím v našem dosahu. Signál na mobil tu není žádný, naštěstí má alespoň funkční vysílačku.

Definitivně zhasíná i druhý motor. Loď se stává bez motorů zcela neovladatelnou, silný vítr si s námi dělá co chce, hází s lodí na všechny strany. Vítr je tak prudký, že strhává část plachty proti slunci, která tvoří střechu na horní palubě. Agregáty pro výrobu proudu rovněž nejdou, celá loď je potmě. Jediný proud, kterého máme dostatek, je proud mořský, který nám žene do podpalubí další a další slanou vodu a zároveň nás podle sonaru a GPS žene přímo na korálové útesy. Teď už nám je konečně jasné, co znamená onen reklamní slogan: UNLIMITED DIVING. Ve volném překladu to znamená, že se můžeme potopit prakticky kdykoliv. Možná by to nemuselo být špatné. Když bude na palubě víc vody, v klidu dofoukneme žakety, flašky máme plné (možná), nasadíme do pusy automatiky a podíváme se na potopení lodi v přímém přenosu, tedy pro anglicky hovořící potápěče: UNLIMITED DIVING - LIVE. Takové služby zajišťuje potápěčům málokterá cestovní kancelář. Máme tedy vlastně štěstí. Kolik hodin se ještě může udržet naše loď v silném větru na vodě bez čerpání vody z podpalubí? Tři hodiny, čtyři hodiny... ? Těžko říct.
Hodinky ukazují 4 hodiny 30 minut. Tmu prořízly silné reflektory potápěčské lodi MAYDA (měla by se jmenovat spíš MAYDAY), která byla k naší Sahaře nejblíže a přispěchala nám jako první na pomoc. Právě včas. Korálové útesy se povážlivě blíží. Vpředu uvazují lano a loď Mayda bere naší Saharu do vleku. Motory nejdou, ale rozebíhají se generátory proudu a kapitán fofrem spouští čerpadla, která začínají pumpovat slanou vodu smíchanou s naftou z podpalubí a našich zatopených kajut. To byla zase noc. Jsme unaveni, jdeme spát...

Ráno vstáváme brzo. Stále jedeme bez motorů v závěsu naší záchranné lodi. Připlouváme k malému písečnému ostrůvku, který je asi metr nad hladinou, 50 metrů dlouhý a 5 metrů široký. Je to taková zapomenutá písečná nudle v Rudém moři. Ostrůvek přesně jako z kreslených vtipů o trosečnících. Jediné co tu chybí je palma. Místo palmy tam jakýsi srandista postavil z několika kůlů cosi, co připomínalo rozpadlý přístřešek nebo mini-chatrč. Ale byl to nejspíš nějaký vtip. Co tady vlastně děláme? Loď Mayda nás odmítá táhnout dál. Mají svůj program a chtějí se vrátit zpět. Palivo nám prodat nechtějí nebo nemohou. Naše loď díky tomu, že jsme v evidenci lodí, které se vrací z vojenské oblasti Zabargadu, nemůže přistát kdekoliv u pobřeží, i kdybychom chtěli. Musíme doplout až do nejbližšího velkého přístavu, kterým je Marsa Alam, kde se nejprve na kapitanátu budou opět vyplňovat hromady nesmyslných formulářů a povolení, že vplouváme do egyptských pobřežních vod, jinde přistát nemůžeme. To už je vážně na infarkt...

Dva egypťánci z naší posádky skáčí do Zodiaku. Benzín naštěstí ještě máme a odplouvají kamsi ke břehu, kde je v dálce vidět jedna velká loď. Všichni doufáme, že je ještě uvidíme. Mizí i s našim jediným záchranným člunem kdesi v nedohlednu. Čekáme, čekáme a zase čekáme. Konečně v dálce vidíme tečku, která se zvětšuje. Je to náš Zodiak naložený několika kanystry s naftou. Sláva! Dáme si u tohoto opuštěného ostrova ještě jeden ponor. Jsou tu pěkné korálové zahrádky. Bude to náš poslední ponor v Egyptě. Vracíme se zpět na loď. Všechny kanystry otáčejí do nádrží, motory startují a zase jedeme.

Blížíme se ke konci naší dobrodružné cesty. Uplynula řada hodin, plavba probíhá klidně. V dálce už je vidět přístav Marsa Alam, kde bude KONEČNĚ cíl naší cesty. Zvládli jsme to. Co víc se nám ještě může stát? Z našich příprav a balením věcí nasáklých naftou do tašek, nás vyrušil nepravidelný zvuk levého motoru. To je snad sranda, ne? .... Ne! Levý motor se zastavuje. Jedeme teď s plným výkonem proti větru a vlnám jenom na pravý motor, rychlost lodi se povážlivě snižuje. Přivezené kanystry s naftou na Zodiaku zkrátka nestačily. Máme přístav těsně před sebou, vidíme lodě i místo, kde máme kotvit. Vydrž ještě pár minut! Na přídi lodi vykřikují dva Arabové z posádky cosi nesrozumitelného o Alláhovi. Alláh a kanystr nafty jsou to jediné co by nám v téhle situaci pomohlo. Možná by nám teď stačil alespoň ten kanystr... Právě začíná vynechávat pravý motor a po chvilce je naprosté ticho. Jsme na začátku přístavu, k ukotvení lodě nám zbývala necelá čtvrthodinka plavby. Házíme kotvu a kapitán opět kamsi telefonuje. Po chvilce přijíždí z přístavu cizí Zodiak s kanystrem nafty. Další tankování, startujeme a po patnácti minutách přistáváme v přístavu. Na břehu se na nás vrhnou žebrající děti, které nám tahají tašky ze člunu a chtějí bakšiš.

Autobus nás špinavé, unavené, zapáchající naftou přepravuje do hotelu La Perla v Hurghadě, kde se osprchujeme a po týdnu konečně normálně vyspíme. Dodatečně se dovídáme o krásném zachovalém potopeném vraku lodi, u kterého jsme na Zabargadu přímo kotvili a měli jsme ho v podstatě před lodí. Divemaster nám o něm pochopitelně nic neřekl, asi to měl být náš další „trest“. Nechci to už komentovat, protože mi pomalu dochází počet slušných slov, která znám a jiná v této reportáži používat nebudu...

Čtvrtek 27.10.2005

Druhý den ráno v 9:30 se podvozek našeho Boeingu 737 konečně odlepuje od egyptské půdy a nabíráme severozápadní směr. Dívám se z okénka, Egypt se zmenšuje, mizí. Jaké jsou závěrečné dojmy? Těšil jsem se do Egypta, ještě víc se teď těším domů. Jel jsem do Egypta za báječným potápěním a myslím si, že to co jsem viděl pod vodou, bylo nádherné. To, co jsem viděl nad vodou, bylo slabší a tam jsme bohužel trávili času víc. Byla to vzorová ukázka lidské neschopnosti. Jsou věci, které středoevropan asi nikdy nepochopí a celkové dojmy z této cesty byly poprvé za tu dobu, co se v Egyptě potápím, řekněme více než rozporuplné. Byla to cesta do ráje, nebo spíš do pekla? Odpověď už znám. Byl to ráj uprostřed pekla - takový malý výlet na Zabargad...

autor deníku : Martin Tříska
e-mail: martin zavináč tetram.cz

P.S. Ač tento článek ještě není zcela kompletní a řadu „zábavných příhod“ a popis vlastních ponorů jsem zatím z části vynechal, budu na něm pracovat i nadále, co chybí – postupně doplním. Tato reportáž se dostává na internet v poměrně ranné, neupravené podobě (potřebuji článek ještě doplnit, lépe slohově „učesat“ a opravit chyby). Konečná verze bude lepší. Článek mi dal přece jenom dost práce a proto uvažuji o tom, že bych jej po definitivním dokončení, doplnění fotografiemi publikoval i mimo internet, v tištěné formě ... Míra mojí trpělivosti, ač jako poměrně klidného člověka, definitivně přetekla a i když rozhodně nelituji této cesty, bude možná tento článeček varováním či inspirací pro ostatní potápěče. Tato reportáž jim bude vodítkem, že si před cestou budou muset ověřovat podstatně více informací, než jaké se dozví z barevných, všeslibujících letáčků egyptských potápěčských základen...